Lanškrounští osadníci ve wisconsinském Waterloo
Edward G. Langer
This Czech translation is courtesy of the Městské muzeum Lanškroun which published the article in its 2021 edition of Lanškrounsko. The Městské muzeum Lanškroun is a treasure trove of information for people interested in the history of the Lanškroun area. In addition to operating a museum in Lanškroun and publishing Lanškrounsko, the Městské muzeum Lanškroun also publishes a wide section of historic books and presents historic seminars. There is also a small library, where you can find a large selection of professional publications. The website is found at https://www.muzeumlanskroun.cz/
„Ty to víš jistě, že náš koráb přistál u českých pustin?“
William Shakespeare: „Zimní pohádka“, 3. dějství, 3. obraz
Když člověk stojí na dřevěných schodech kostela svatého Václava ve wisconsinském městě Waterloo a rozhlíží se po krajině, žádnou vodu nevidí. Nalevo zahlédne lesík. Před sebou má velké obilní pole a dvě prérijní státní přírodní oblasti – Snapper Prairie a Faville Prairie. Jsou to historické názvy území podél cesty. Kostelu však říkají „Ostrovní kostel“. Proč se tak nazývá? Je to výplod něčí fantazie stejný jako Shakespearova hříčka, že Bohemie/Čechy je „ostrov“? Kdo tento kostel postavil? Jak vypadala tato oblast v roce 1863, kdy byl kostel vybudován?
Příběh tohoto kostela začíná tisíce mil daleko v zapadlém koutě Království českého, tehdy součásti Rakouského císařství, v místě, jež německé obyvatelstvo nazývalo Landskron a české Lanškroun.
Starý svět
Název oblasti Lanškrounsko je odvozen od jména Lanškroun, města na severovýchodě Čech. Město leží asi 120 mil východně od Prahy, 80 mil jižně od polské Wroclawi a asi 150 mil severně od tehdejšího hlavního města císařství Vídně.
Lanškrounsko je kromě města tvořeno několika tucty vesnic. V 50. letech 19. století zde žilo asi 35 000 obyvatel. Lanškroun měl tehdy 5 000 obyvatel a s okolním světem byl spojen železniční dráhou. Po Lanškrounu druhá co do významu byla Čermná (Böhmische Rothwasser), česká obec s přibližně 3 000 obyvateli. Ostatní vesnice na Lanškrounsku měly jen od několika stovek po 1 600 obyvatel. Vesnice byly s Lanškrounem spojeny cestami. Tři čtvrtiny těchto vesnic byly převážně německé a většina občanů z obou národnostních skupin byla římsko-katolického vyznání. Protestantská menšina patřila k Českobratrské církvi evangelické. Většina obyvatelstva jak českého, tak německého pracovala v zemědělství. Rakouské císařství byla absolutistická monarchie vedená rodem Habsburků. Byli to němečtí nacionalisté, kteří diskriminovali neněmecké obyvatelstvo včetně Čechů, a nekatolíky. Lidé neměli volební právo a jejich osobní svoboda byla omezená.
Jednou z vesnic, z nichž emigranti odjížděli do Ameriky, byl Rudelsdorf (Rudoltice). Vesnice táhnoucí se podél potoka leží asi tři míle od Lanškrouna. Je to asi hodina cesty. V roce 1837 tam stálo 200 domů s 1 296 německými obyvateli. Byla zde i škola a katolický kostel svatého Petra a Pavla. Chyběl však mlýn. Kvůli tomu bylo třeba jít do Lanškrouna nebo do některé z okolních vesnic. Rudoltice se rozkládaly na přibližně 4 000 akrech (1 623 ha). Necelou polovinu z toho tvořila orná půda, ostatní plochu zaujímaly lesy, louky a pastviny. Čtrnáct statků obhospodařovalo rozlohu větší než 50 akrů (20 ha). Padesát hospodářství mělo pozemek mezi 12 a 50 akry (od 5 do 20 ha). Dalších jedenapadesát rolníků vlastnilo od 5 do 12 akrů (2 až 5 ha), zbývající vlastníci drželi méně než 5 akrů (2 ha) půdy.
Ekonomická situace na Lanškrounsku začala být zoufalá, bylo zde příliš mnoho lidí a ne dost půdy. Lepší potravinové a hygienické podmínky způsobily populační explozi, jež vedla k omezení možností mladých lidí. Bylo zcela běžné, že se lidé několika generací tísnili v domku o jedné místnosti. Odhaduje se, že například v Čermné (Böhmische Rothwasser) bylo takových malých domků 26 a v každém žilo deset i více lidí. A třeba 21 členů čtyř rodin Šilarů žilo společně v jediném domě v Nepomukách. Volné půdy zde bylo málo a další parcelace současných hospodářství by je činila nevýnosnými. Ani malý místní průmysl neposkytoval dostatek práce pro nadměrnou zemědělskou populaci. Ačkoliv mnohé rody byly s krajem spojeny staletými kořeny, tento nedostatek existenčních možností se stal hlavní příčinou, proč se hodně jednotlivců i celých rodin rozhodlo emigrovat, když se naskytla příležitost.
Revoluční rok 1848
Do roku 1848 bylo obyvatelstvo Lanškrounska subjektem feudálních restrikcí omezujících možnosti pohybu poddaných. Jak bylo pro tu dobu typické, sociální pozice obyvatel byla více určena narozením než osobními schopnostmi. V roce 1848 však většinou Evropy otřásly revoluce. Když tehdy vypukla revoluce i v Rakouském císařství, bezzemci doufali, že dojde k pozemkové reformě a že tak získají půdu. Bohužel pro ně však reforma, k níž po revoluci došlo, zaručila vlastnické právo jen těm sedlákům, kteří je doposud měli omezené. Tito vlastníci byli osvobozeni od feudálních omezení, což pro ně znamenalo velký přínos. Pro bezzemky klíčovým benefitem této revoluce byla jen možnost získat právo na emigraci z císařství. Během několika let tedy začali toto právo využívat.
První vlna emigrantů – cíl Texas
K první poměrně velké emigraci z Lanškrounska došlo už v roce 1851. Tvořili ji čeští protestantští nádeníci především z Čermné a Nepomuk, kteří směřovali do Texasu. Texas si zvolili na doporučení svého pastora, který jim řekl, že zde budou moci svobodně praktikovat svou víru. Ovšem po tří- až čtyřměsíčním putování se společnou plavbou na přeplněných lodích jich do cíle dorazila sotva polovina. Ostatní zemřeli na nemoci způsobené špatnou stravou, nedostatkem vody a celkově špatnými podmínkami na dlouhém putování. Přeživší emigranti pak posílali domů dopisy líčící jejich utrpení. Jeden z nich doporučoval cestovat lodí přímo do Texasu bez ohledu na to, že to bude dražší. Když tedy druhá skupina emigrantů v říjnu 1853 opustila své domovy a rozjela se do Texasu, poslechli tuto radu a v Brémách se nalodili na loď Suwa, jež je dovezla přímo do Galvestonu.
Druhá vlna emigrantů – cíl město Waterloo
Když v roce 1852 o pasy požádali první chudí němečtí katolíci, rovněž uvedli, že chtějí odejít do Texasu. Z neznámých důvodů však své rozhodnutí změnili a místo toho se vydali do Wisconsinu. Jelikož odešli takřka vzápětí po českých protestantech, tragické putování Čechů pravděpodobně nebylo příčinou změny jejich plánu. Existují tři možné důvody, proč si tito lidé za svůj cíl vybrali právě Wisconsin. Zaprvé se možná dověděli o klimatických rozdílech mezi Texasem a Wisconsinem a usoudili, že wisconsinské klima bude pro ně daleko příznivější. Zadruhé možná zjistili, že Wisconsin zaručuje emigrantům liberální volební právo. A konečně podobně jako protestanti z podnětu svého pastora šli do Texasu, do Wisconsinu se katolíci dostali na základě naléhání svých katolických kněží. V roce 1843 byl totiž biskupem ve wisconsinském Milwaukee jmenován John Martin Henni, německy mluvící Švýcar. O existenci tohoto německy mluvícího biskupa v Milwaukee se někdo z katolického duchovenstva na Lanškrounsku pravděpodobně dověděl prostřednictvím dobročinných aktivit vídeňské misionářské společnosti Leopoldine. Takový duchovní by pak logicky povzbuzoval své věřící, aby šli do státu, kde je německy mluvící biskup, který může dohlížet na jejich spirituální blaho.
Nový svět – město Waterloo
Město Waterloo leží v jižním Wisconsinu mezi Madisonem, hlavním městem Wisconsinu, a Milwaukee, největším wiskonsinským městem. Mírně kopcovitý terén je utvářen směsí dubových savan a mokřin. Městem protéká řeka Crawfish River, osmdesátikilometrový přítok řeky Rock River.
Tato oblast byla předtím osídlena původním americkým obyvatelstvem a kypěla životem. Pár mil jižněji od Waterloo se nachází Aztalan, starobylá vesnice v oblasti střední Mississippi, která prosperovala mezi léty 1 000 a 1 300. Vesnice se rozkládala na řece Crawdish River a patřily k ní i mohyly připomínající ploché pyramidy. Byla chráněna kůlovou palisádou. K životu pomáhala obyvatelům terénní rozmanitost. Obdělávali dubové paseky, řeky a mokřiny sloužily k lovu ryb, v mokřinách lovili i vodní ptactvo, lesní zvěř byla zdrojem kůží a potravy. Mnoho mohyl původních obyvatel se v oblasti zachovalo, některé i na místě Ostrovního kostela.
Když do jižního Wisconsinu začali přijíždět první Evropané, historie původních obyvatel se dramaticky změnila. Při nejlepším byli shledáváni jakožto svízelní, při nejhorším jako nebezpeční. Čím více Evropanů přijíždělo, tím hlasitěji znělo volání, aby původní obyvatelstvo bylo přestěhováno a Evropané tak mohli užívat výhod přírodních zdrojů jižního Wisconsinu.
Poté, co bylo dosaženo dohody s původním obyvatelstvem, začalo se s mapovacím projektem katastrálního vyměřování půdní rozlohy, aby pozemky mohly být prodávány organizovaným způsobem. Od roku 1785 k tomu vláda Spojených států užívala systém obdélníkového průzkumu, což je metoda, jak rozdělit pozemky ve veřejném vlastnictví na jednotlivé parcely.
Země byla rozdělena na správní oblasti o rozměru 6 x 6 mil. Každá tato oblast byla dále dělena na 36 sekcí o velikosti jedné čtvereční míle, jež byly očíslovány od 1 do 36. Půda v každé sekci byla poté nabídnuta k prodeji v obdélníkových jednotkách zpravidla o velikosti 20, 40, 80 či 160 akrů. Ve Wisconsinu měření začalo v roce 1832 na jihovýchodě a bylo dokončeno v severních wisconsinských lesích v roce 1866.
Jedna územní jednotka tedy tvoří čtverec 6 x 6 mil, což je 23 040 akrů (9 324 ha). Lanškrounsko mělo tehdy 33 097 hektarů. Takže jedna americká územní jednotka představovala přibližně 28 % plochy Lanškrounska. Rudoltice měly 1 623 hektarů. To znamená, že jedna územní jednotka byla skoro 6x větší než celé Rudoltice.
Kolonizace budoucího města Waterloo začala počátkem 40. let 19. stol. americkými osadníky z Nové Anglie a New Yorku (Yankeeové). Do poloviny 40. let sem přijelo i několik rodin německých osadníků. Populace se rychle rozrůstala. Podle sčítání lidu v roce 1850 ve Waterloo žilo 830 lidí, do roku 1855 zde bylo už 1 352 obyvatel, z nichž pouze 191 se narodilo v zahraničí. A do roku 1860 populace dosáhla počtu 1 565 obyvatel.
Lanškrounští osadníci
Klíčovou součástí tohoto populačního růstu byli emigranti z Lanškrounska. První skupina německých katolických emigrantů opustila Lanškroun na jaře roku 1852. V dubnu 1852 vypluli z Brém do města Quebecu v Kanadě. Do města Buffalo ve státě New York dorazili začátkem července 1852 a v jeho polovině už byli v jižním Wisconsinu.
Do této skupiny patřili: John Doubrawa z Rathsdorfu (Skuhrov); Antony Fiebiger z Jokelsdorfu (Jakubovice); Joseph Pfeifer a Francis Langer z Michelsdorfu (Ostrov). (Vnukem Francise Langera byl William Langer, guvernér a US senátor ze Severní Dakoty.) Dále Francis Veith z Knappendorfu (Knapovec) a Adolph Bartosch. Už 14. července 1852 John Doubrawa a Joseph Pfeifer koupili ve městě Waterloo pozemek a zároveň s Adolphem Bartoschem a Francisem Veithem tentýž den požádali o občanství.
Za několik let následovali další emigranti, z nichž většina cestovala z Brém buď do New Yorku, nebo do Baltimoru ve státě Maryland.
Do roku 1860 vlastnili farmy ve Waterloo tito Lanškrouňané: Joseph Arnold z Rathsdorfu (Skuhrov); Wenceslaus Binstock z Knappendorfu (Knapovec); Wenceslaus Blaschka z Tschernowieru (Černovír); John Blaschka z Tschernowieru (Černovír); Joseph Blaschka z Michelsdorfu (Ostrov); Anthony Christl z Michelsdorfu (Ostrov); John Doubrawa z Rathsdorfu (Skuhrov); Antony Fiebiger z Jokelsdorfu (Jakubovice); John Fischer z Riebniga (Rybnik); Francis Fischer z Riebniga (Rybnik); Wenceslaus Fuchs z Hilbetenu (Hylváty); Engelbert Haberman z Riebniga (Rybnik); Francis Haberman z Riebniga (Rybnik); Wenceslaus Haberman z Riebniga (Rybnik); John Herde; Ignatius Huebl z Rudelsdorfu (Rudoltice); John Klecker z Hertersdorfu (Horní Houžovec); Joseph Klecker; Bernard Leschinger z Rudelsdorfu (Rudoltice); Joseph Lutschinger z Riebniga (Rybnik); Joseph Pfeifer z Michelsdorfu (Ostrov); John Plotz z Riebniga (Rybnik); Charles Roller; Francis Schick z Rudelsdorfu (Rudoltice); Joseph Springer z Rathsdorfu (Skuhrov); John Suchomel; Francis Tomscha; Francis Veith z Knappendorfu (Knapovec); Joseph Veith z Knappendorfu (Knapovec); Joseph Wurst z Michelsdorfu (Ostrov); a Ignatius Yelg z Tschernowieru (Černovír).
Život v Americe
Obyvatelé města Waterloo
Na Lanškrounsku žily dvě etnické skupiny, Češi a Němci. Ve Waterloo však byla situace mnohem odlišnější. Největší skupinu tvořili američtí osadníci ze severu Spojených států – Yankeeové. Byli zde i anglicky mluvící přistěhovalci z Kanady, Anglie, Irska, Skotska a z ostrova Man. Pak zde byli lidé mluvící různými německými dialekty z Rakouska, Badenska, Bavorska, Hannoveru, Hesse-Darmstadtu, Lippe-Detmoldu, Meklenburska a Švýcarska. Tato jazyková kakofonie musela Lanškrounské ohromit a velmi jim ztížila sblížení se sousedy.
Státní občanství
O americké státní občanství osadníci žádali co nejdříve. V té době měl Wisconsin velmi liberální volební zákon. Jedinou podmínkou pro účast ve volbách bylo vyplnění oznámení o úmyslu stát se občanem USA a jednoroční pobyt. Aby člověk mohl volit, nemusel mít státní občanství. A tak rakouští občané, kteří ve vlasti neměli volební právo, se v Americe voleb účastnit mohli. Někteří se proto aktivně zapojili do samosprávy, jako např. Anthony Janisch, o němž se zmiňuji dále.
Půda
Emigranti toužili koupit si půdu. Jelikož byli chudí, nemohli si dovolit koupi suché, úrodné půdy blízko centra. Místo toho museli brát za vděk okrajovým plochám, které byly levnější. Zeměměřičské zápisy města Waterloo zpravidla klasifikují tuto půdu jako „mokřinu“, „nevysoko promáčenou mokřinu“, „chudou druhořadou“ a „močál“. Počáteční osadníci si tedy své obydlí začali stavět na sušších plochách svých farem. Když pak na jaře stoupla voda, některé z těchto usedlostí vypadaly jako ostrov obklopený vodou. Časem vyhloubili příkopy, aby zem odvodnili; „ostrov“ zmizel, objevila se svěže zelená pole. Pozemek tedy mohl být někde na okraji, ale byl jejich, a emigranti tvrdě pracovali, aby vyčistili a vysušili půdu a získali tak prosperující farmu.
Do roku 1860 Lanškrounští vlastnili ve Waterloo téměř 2000 akrů půdy (přibližně 800 hektarů). A to byla skoro polovina území Rudoltic a více plochy než bylo v Knapovci (měl pouze 692 ha), ve Skuhrově (722 ha), v Jakubovicích (352 ha), v Černovíru (234 ha), v Hylvátech (614 ha) či v Horním Houžovci (405 ha).
Náboženství
Na Lanškrounsku byla vedle sebe dvě náboženství – římskokatolické a českobratrské evangelické. V tomto směru byla situace ve Waterloo rovněž složitější. Byla zde řada různých křesťanských vyznání: babtisté, katolíci, episkopalisté, luteráni, metodisté a kvakeři. Ve staré vlasti katoličtí obyvatelé žili kousek od kostela. V Americe tomu však bylo jinak. Když sem v roce 1852 přijeli, nejbližší katolický kostel byl 12 mil (asi 19,5 km) vzdálený chrám svatého Bernarda ve Watertownu, který však náležel irské farnosti. Ani Češi, ani Němci tedy jeho kněžím nerozuměli. Proto byla v roce 1853 ve Watertownu založena farnost pro německy mluvící katolíky, ale Lanškrouňané vzhledem k velké vzdálenosti kostel navštěvovali zřídka.
Aby uspokojili své spirituální potřeby, založili čeští a němečtí katolíci v roce 1863 ve Waterloo kostel svatého Václava. Byl postaven na vyvýšeném místě, obklopený močálem Blue Joint Marsh, a proto se mu brzy začalo přezdívat „Ostrovní kostel“. Nebyl velký, měřil pouhých 32 x 24 stop (asi 10 x 7,5 m). Stavěli ho z modřínové kulatiny, která je zvnějšku opláštěna svislými deskami a latěmi. Vnitřek je omítnutý. Borové lavice byly spojeny dřevěnými hmoždinkami. Uprostřed jediné uličky stojí malá železná kamna s kouřovou rourou protaženou do stropu. Bílý smaltovaný oltář nese na svém předním panelu řecký kříž. Svatý Václav spolu s Ježíšem a Pannou Marií shlíží na shromážděnou kongregaci. Za žaluziemi věže, zakončené plochým kovovým křížem, stále visí původní zvon.
Tento malý kostelík nikdy neměl místního faráře. Působili v něm kněží a misionáři z wisconsinských měst Milwaukee a Jefferson a později kněz katolického kostela svatého Josefa ve Waterloo. Tento kostel byl založen v roce 1868 v osadě Waterloo a byl asi 4,5 míle vzdálen od Ostrovního kostela. Jak se tato osada rozrůstala, nový kostel rychle zastínil Ostrovní kostel, což nakonec v roce 1891 vedlo k jeho uzavření. Po odsvěcení byly některé předměty – relikvie, kalich, paténa a ciborium – z kostela odneseny. Ostatní vybavení, jako např. zastavení křížové cesty, svícny a krucifixy, v kostele zůstalo dodnes. To zaručilo, že se kostelík stal potenciální historickou památkou.
Jak žili v nové vlasti
Životní příběh Petra Antonína Janische a rodiny Leschingerových dobře ilustruje, jak si většina lanškrounských osadníků v Americe vedla.
Peter Anthony Janisch
Jedním z nejprominentnějších lanškrounských emigrantů byl Petr Antonín (v Americe Peter Anthony) Janisch. Narodil se 21. června 1842 v Rudelfsdorfu (Rudolticích) jako syn nádeníka Ignáce Janische a jeho ženy Barbory. Ignácův otec Antonín byl kovář. V roce 1854 celá rodina i s dvanáctiletým Petrem s emigrovala do Ameriky přes přístav Quebec v Kanadě. Usadili se ve Watertownu ve Wisconsinu. Tady se Petr/Peter vyučil klempířem. Za občanské války sloužil v armádě Unie. 7. prosince 1862 byl v bitvě u Prairie Grove těžce raněn. V roce 1867 se přestěhoval do Waterloo, kde spolu s Francisem Fiebigrem založili železářství. V roce 1868 se v katolickém kostele ve Watertownu oženil s Emily Pfeiferovou; měli spolu tři děti: Charlese, Emmu a Maximiliana. Peter pomáhal založit druhé místní noviny – Waterloo Democrat, a také se podílel na vybudování katolického kostela svatého Josefa. Ve Waterloo Village se stal správcem (starostou), poštmistrem a smírčím soudcem. Byl rovněž velitelem místní jednotky Velké armády republiky ve Waterloo (Grand Army of the Republic) – bratrské organizace veteránů unijní armády. Zemřel 5. září 1885 ve Waterloo a byl pochován na tamním hřbitově svatého Josefa.
Petrův životní příběh ukazuje, že Amerika byla zemí příležitostí a svobody. Nebyl vázán na určitou lokalitu, ale mohl se stěhovat z Watertownu do Waterloo. Nebyl nucen zůstat klempířem, ale mohl založit své vlastní železářství. Nebyl ani nucen slepě dodržovat zákony, které si vymýšlel císařský trůn. Mohl se podílet na americkém právním systému a spravovat zákony své nové vlasti.
Rodina Leschingerových
Bernard Leschinger senior se narodil 10. července 1817 v Rudelsdorfu (Rudoltice), číslo popisné 185. Leschingerovi byli chalupníci, kteří vlastnili jen pár akrů půdy. Jeho ženou se stala Ludmila Hueblová, narozená 12. září 1810 rovněž v Rudolticích, č. p. 79. Hueblovi byli rovněž chalupníci. Bernard a Ludmila se vzali v roce 1837. Měli sedm dětí: Bernarda juniora, Felixe, Marii, Josefa, Theresu a Edwarda. Jedno dítě jim zemřelo hned po narození. Do Ameriky emigrovali na lodi Oldenburg, která připlula do New Yorku 17. června 1853. Už 30. června téhož roku si Bernard za 600 $ koupil ve Waterloo 80 akrů půdy, což bylo 7,50 $ za 1 akr. Při sčítání v roce 1860 měl jeho nemovitý majetek hodnotu 2000 $ a jeho osobní vlastnictví 480 $. Bernard s Ludmilou farmařili do roku 1876, poté odešli na odpočinek. Farmu převzal jejich syn Joseph. Ludmila zemřela 8. května 1891, Bernard 6. prosince 1907 v domě své dcery Theresy, provdané Fischerové. V té době byl považován za nejstaršího osadníka ve Waterloo. Bernard s Ludmilou jsou pohřbeni na katolickém hřbitově svatého Josefa ve Waterloo.
Minimálně dvě jejich děti nechaly farmaření a věnovaly se jiné činnosti. Felix se zapsal do Třetí winconsinské kavalerie a v armádě sloužil do roku 1890. Bernard junior (nar. 1838) si nejprve nedaleko vesnice Waterloo koupil farmu o rozloze 74 akrů, ale brzy poté se stal podnikatelem. V roce 1869 otevřel ve Waterloo saloon a v roce 1872 zahájil provoz městského pekařství.
Rudoltice v té době měly kolem 4 000 akrů. Leschingerovi vlastnili ve městě Waterloo v roce 1880 přes 200 akrů, což činilo 5% území Rudoltic. Tato rodina chudých chalupníků by tam tedy byla jednou z nejbohatších.
Uchovávání jejich dědictví
Roku 1970 Wisconsinská historická společnost začala s budováním skanzenu obydlí prvních wisconsinských osadníků (Old World Wisconsin) u vesnice Eagle. Budovatelé sem chtěli rovněž přemístit Ostrovní kostel, proto jej hodlali demontovat. Proti tomu se však postavila Nadace Ostrovního kostela (Island Church Faundation), založená v roce 1976 s cílem zachránit tento kousek historie na jeho původním místě. Přesvědčili biskupa katolické diecéze v Madisonu, aby smluvně převedl vlastnictví na Nadaci, aby mohla kostel udržet na jeho historickém vršku.
Každé září Nadace pořádá v Ostrovním kostele vzpomínkovou slavnost Den svatého Václava, aby oslavili statečné osadníky, kteří tento kostel postavili a pomáhali budovat Ameriku. Kostel je možné si prohlédnout, koná se tu i mše. A nechybí při tom ani občerstvení včetně piva. Vždy se však mezi účastníky slavnosti najde někdo, kdo se zeptá: „Proč se vlastně tento kostel jmenuje Ostrovní?“
Poznámka autora: Místní názvy osad uvádím ve tvaru, jaký užívalo většinové obyvatelstvo v 19. století. Jméno v závorce je název používaný menšinou, ať už českou nebo německou.
U křestních jmen užívám jejich anglickou verzi, u příjmení používám pravopis, jaký byl v Americe tehdy užíván.
Překlad: Růžena Šteflová
Citace ze Shakespearovy komedie uvedena v překladu Břetislava Hodka